Jedním z důvodů, proč konečná volba padla na krysaříka, nebyla pro mne jen barva hnědá s pálením, na kterou jsem zatížená, ale také to, že jde o plemeno poměrně hodně zdravé. Standard krysaříka nemá žádné nároky na extrémy ovlivňující zdraví, jako u jiných plemen. Neřešíme tak přehnaně „splácnuté" čumáky, extrémně kulatou hlavu, pidikrátké nohy, nebo tuny kožních vrásek navíc. Slabiny ale přeci jen existují, malé či větší.
Krysařík jako takový, má být pes, malý elegantní, ale přesto podsaditý, protože to ideál dle standardu praví - do výšky optimálních 22 cm a ideání váhy 2,6 kg se nemůže logicky vejít zvíře s příliš jemnou kostrou. Dnes sice najdeme i dosti pejsků splňující požadavek A) – tedy ideálních 22 cm, problémem je ovšem požadavek B), kdy takto vysocí psi obvykle mají váhu pod dvě kila, což je zase „ideálu" vzdáleno a takoví psi mají jemný výraz a stejně tak jemné končetiny, což způsobuje určitou křehkost. U mnoha psů tak postrádám dostatečnou sílu kostry, bohužel ona křehkost je často u rozhodčích vyzdvihována. I ideální jedinec je samozřejmě stále malým psem a je třeba s ním podle toho zacházet.

Úrazy jsem si dnes vybrala jako téma, protože jsou zkrátka jedním z aspektů chovu mini plemen a sama jsem se s nimi již setkala. Chovatelé chovající delší dobu než já, jistě také.

Co nemilého nás tedy může potkat ?
- pád z náruče (zejména u novopečených páníčků, nebo lidí co se na štěňátko přišli podívat, proto návštěvu vždy usadím na zem)
- neřízený skok z nábytku ve stylu já letííííím a nějak doletííííííím...ovšem ne vždy je „dolet" optimální a úraz je tu
- přibouchnutí do dveří doma či u auta
- zasednutí (krysařík miluje zavrtání se do dek a peřin), nebo přišlápnutí
- pád předmětu na krysaříka (většina nás asi zná postávající smečku kolem kuchyňské linky co kdyby „něco" dobrého spadlo,jenže co když to bude zrovna hrnec se sendvičovým dnem J J )
- divoká hra s ostatními psy (větší pes, který si hraje stylem „já tě připlácnu tlapou a ty už mi neutečeš", není zcela optimální)
- přímé napadení cizím psem (u krysaříka bohužel nemusí skončit úrazem, ale rovnou úmrtím)
- děti bez dozoru dospělých
- úraz při sportu (krysaříci se raději přerazí, než aby do toho nedali všechno, což je úžasné jaké mají nasazení, na agility na mě a mou fenu trenér užasle koukal, že je rychlá téměř jako border kolie, jen konstatoval „čekám kdy ji zašlápneš")

Tento výčet nemá být vyčerpávající, jen poukázat na možná úskalí, nejčastějších mechanických zranění - zlomenin. Stejně tak si nemyslím, že bychom, proto měli držet krysaříky jako skleníkové panenky z cukru. Jsou obratní, mrštní, rychle přemýšlí a to jsou naopak plusy, kterými možnostem úrazu dobře čelí.

Sama z vlastní zkušenosti již vím, že i samotný úraz a omezení po něm nutné k léčbě, snášejí naši malí „dobrmani" obdivuhodně srdnatě, ba naopak moji dva psi, u kterých jsem se setkala se zlomeninou se tvářili, že co jako mám za problém, když chtějí s bandáží skákat na gauč a dolů? Dohromady jsem se setkala se zlomeninami třemi, každá vznikla jinak. Jako první si smůla sedla na naši Ketty, která byla vysmáté sluníčko odmalinka. Hrála si s naší beardedkou Duffy, která bohužel špatně doskočila a průšvih byl na světě. Bylo vidět, že Duffy je z toho sama nešťastná, protože se chovala jinak velmi ohleduplně. Nikita, ten si ve své dorostenecké lehkovážnosti myslel, že když není na schodech do domu zábradlí, tak se klidně může skákat stylem výše zmíněným a křivý doskok z výšky asi 1,5 m byl zakončen lupnutím v kosti. Obě tyto nemilé nehody se řešily kostními hřeby s následnou rekonvalescencí (jak vysvětlit krysaříkovi – choď šest týdnů pomalu mi nikdo neřekl J)... Třetí nehoda už je spíše úsměvná, naše sluníčko Ketty si nevíme jak zlomila čtvrtý obratel na ocasu, což se neřešilo nijak, zkrátka se nechal volně zahojit.

Nejeden chovatel vám poví, že když se psovi zlomí noha, znamená to, že má „řídké" kosti, že je to dědičné, a bůh ví co dalšího, pročež případné zlomeniny urputně tají, aby jej někdo nepomluvil, že jejich psi „se lámou". Ano. Lámání kostí může být i dědičnou zátěží, domnívám se ale, že z 95 % u pražských krysaříků se jedná spíše o nehody, kdy prostě krysařík nemá takovou „trvanlivost" jako jiné větší plemeno.

Budu ráda, když se připojíte komentářem, jak to vidíte vy, případně jaké máte zkušenosti s případným řešením takových úrazů. Slyšela jsem už i možnosti při operacích použít nanovlákna, běžné jsou také vnější fixace. Třeba nám zkušenosti ostatních pomohou, až se s takovým problémem setkáme... I tak doufám a přeji si, aby se nepříjemnosti tohoto typu Vašim psům vyhnuly.

Martina Špundová (Jongal)