Zdraví / Health
Defekty ocasu
V dnešní době již většina krysaříků má ocas ponechán v přirozené délce a chovatelé se potýkají s novým fenoménem - zálomky a háčky. Pokud jde jen o zalomení či výskyt háčů, jde spíše o vadu kosmetickou, než zdravotní, nicméně při nevhodném zacházení s tímto defektem postupně může dojít až k ohrožení zdraví potomků.
Genetické založení zálomků a háčků vyskytujících se a konci ocasu je poměrně neprobádané a složité. Uvádí se recesivní ale i polygenní dědičnost.
Výskyt háčků bývá uváděn jako předvoj výskytu zálomků.
Zálomky mohou být různé závažnosti. Od jen patrného prohnutí ocasu v určitém místě až po pravoúhlé zalomení.
Zalomení ocasu je způsobeno vyhnutím ocasního obratle z růstu osy - ať již vertikálně či horizontálně a často násleně dochází k osofikaci mezi vychýlenými obratly, což omezuje pohyb prutu.
Nebezpečí zálomků je v jejich nemožnosti odhadu výskytu v části ocasní páteře. Je oabava, aby se tyto neposunovaly blíže k páteři hřbetní, kde jejich vychýlení či osifikování by mělo za následek závažnější poruchy (uskřinutí míchy).
Dalším defektem, poněkud závažnějším je vrozená krátkoocasost a bezoocasos.
Krátkoocasost (pahýlovitost) všeobecně je vedena z pohledu genetiky jako anomálie, tudíž genetická vada. Je to genetická vada a nejen u psů, prostě všeobecně, která je charakterizována jako anomálie páteře, dochází k jejímu skrácení, neboli zakrnění posledních obratlů. V případě spojení takových to dvou jedinců se může projevovat sníženou vitalitou u štěňat, narozením štěňat bez ocasu, která ve většině případů hynou během prvních 4 dní. Tato zvířata jsou definována jako heterozygoti a proto při spojení takovéhoto jedince s jedincem dlouhoocasým, bývá jedna třetina až téměř polovina štěňat krátkoocasých.
Riziko krátkoocasosti se sebou nese možnosti zkrácení či rozštěpu hřbetní páteře, což je vada neslučitelná s životem.
Wagner (Kleine Kynologie, 1979) sice míní, že cílený chov pahýlovitého ocasu např. u rotvajlerů, bobtailů a šiperky nemusel být v každém případě anomálií páteře s následnou menší vitalitou, ale relativizuje opět tuto záležitost slovy: "Jsou důkazy o tom, že u důsledné selekce na přítomnost pahýlovitého ocasu s využitím příbuzenské plemenitby mohou se u psa projevit podobné jevy." (Jako u pahýlovité kočky z ostrova Man - kočky manx, u kterých se letální a subvitální anomálie páteře často projevují.) Dotaz u chovatelů entlebušského salašnického psa potvrdil: co možná nejvíce se vyvarovat páření dvou psů s vrozeným pahýlovitým ocasem, protože dvojitá (homozygotní) přítomnost genu pro pahýlovitý ocas má často za následek mrtvá mláďata. Ze 420 štěňat se narodilo 134 se zkráceným ocasem a 286 s normálním dlouhým ocasem. Vůbec žádný ocas neměla 4 štěňata, která také pravidelně v prvních dnech života zahynula. Již v r. 1889 R. Bounet vydal cennou knihu o pahýlovitosti psů.
Poukazuje v ní na to, že při vrozené Poukazuje v ní na to, že při vrozené pahýlovitosti jsou deformovány pozůstalé ocasní obratle a postižený jedinec je z větší části menší než je průměr u těch s normálně vyvinutým ocasem. Od té doby bylo zpracováno mnoho pojednání o problému pahýlovitosti. Všichni autoři (Iljin, Whituey, Seiler atd.) se domnívají, že pahýlovitost není zapříčiněna jenom jedním faktorem, ale panuje zde názor, že pahýlovistost je dominantní nebo neúplně dominantní a ve svém homozygotním založení je třeba gen pro pahýlovité ocasy považovat za letální faktor, takže ti psi s pahýlovitým ocasem, kteří přežijí, musí být heterozygotní. To se dalekosáhle shoduje s tím, co jsem zjistil u enlebušského salašnického psa, a zřejmě to bude totožné s bobtailem.
Mnoho chovatelů při zjištění defektu ocas okupíruje, což zejména u psů s výrazným defektem je z estetického hlediska účelné, nicméně jen málo který chovatel přizná důvod kupírování což dále v chovu působí problémy.
Radmila Popková
