Výňatek z textu Ing. Zdeny Soukupové, CSC., Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha 10 – Uhříněves
Na výstavách se můžeme setkat s jedinci, jejichž velikost – kohoutková výška – je na samé hranici dané plemenným standardem. Že je to problém, o tom svědčí usnesení výboru KCHF, které ukládá posuzovatelům na výstavách kohoutkovou výšku měřit.
Mezi velikostí těla a hmotností (váhou těla) existuje silná korelace, pozitivní závislost, což znamená, že čím je vyšší velikost těla, tím je větší hmotnost a naopak. Proto by nás mělo zajímat, jak jsou obě tyto vlastnosti dědivé, jak je rodiče přenášejí na potomstvo, do jaké míry jsou ovlivněny prostředím, hlavně výživou, a do jaké míry je můžeme ovlivnit selekcí.
U hospodářských zvířat, u kterých je dědivost velmi podrobně prozkoumána a zjištěna, je dědivost velikosti a hmotnosti těla h2 (heritabilita) vysoká až velmi vysoká. A jak je tomu u psů? Pes je přeci také obratlovec a savec. Jsou tedy i dědivosti velikosti těla a hmotnosti také vysoce dědivé? Víme o nich málo, a to z toho důvodu, že psi jsou chováni individuálně nebo ve velmi malých skupinách, populacích, což ke zjištění heritability těchto vlastností nestačí. Jedná se totiž o genetické znaky (vlastnosti) založené neznámým počtem genů, tzv. genů malého účinku (polygenů) a ke studiu jejich projevu potřebujeme velké populace. Víme však jistě, že jejich projev (manifestaci) ovlivňuje životní prostředí. Ale důležité je vědět do jaké míry.
Experimentů, které vedly ke stanovení dědivosti velikosti a hmotnosti těla psů, je velmi málo a týkají se plemen chovaných ve velkých populacích pro armádu nebo policii.
Ve Velké Británii WILLIS (1976)zjišťoval kohoutkovou výšku a hmotnost 469 NO z plemenné knihy z let 1927 až 1973. Zjistil, že tato výška poklesla z 64,4 cm na 63,5 cm, zatímco hmotnost v dospělosti se zvýšila z 33,5 kg na 37,2 kg. U jednotlivých výškových skupin existovala velká rozmanitost, např. ve výškové kategorii 63 cm byli jedinci s hmotností od 29 až do 43 kg. To ukazuje na velký vliv prostředí a možnost selekce.
REUTERWALL a RYMAN (1973) studovali u NO švédské armády hmotnost těla v 60 dnech u 488 psů a 438 fen z 168 vrhů po 29 otcích a 103 matkách. Zjistili h2 40 %, u psů 44 %, u fen pak 35 %. Znamená to, že se tato vlastnost přenáší zhruba ze 40 % na potomstvo a je z 60 % ovlivněna prostředím, hlavně výživou. Tato hodnota, pokládána za středně vysokou, je však dosti vysoká na to, aby nás opravňovala k závěru, že selekce na zvýšení či snížení tělesné hmotnosti je účinná.
V další studii HEDHAMMARA a kol. (1979) byla stanovena heritabilita hmotností těla v 60 dnech u NO na 42 plus – mínus 8 %, bylo tedy možné očekávat heritabilitu v rozmezí 34 – 50 %.
Protože hmotnost těla v jakémkoli nižším věku je vysoce korelována s hmotností těla v dospělosti, lze také předpokládat, že i heritabilita hmotnosti těla v dospělosti je také středně až vysoce dědivá. Víme také, že hmotnost těla je pozitivně geneticky korelována s velikostí těla, tedy výškou. Velké štěně bude i v dospělosti s velkou pravděpodobností velkým jedincem. Předpokládáme, že poznatky, získané u plemene NO, platí i pro ostatní plemena, ale nemáme to ještě exaktně potvrzeno.
Chovatel, který chce u svých psů změnit velikosti, musí k dalšímu chovu vybírat jedince extrémní. Buď extrémně malé nebo extrémně velké. Výsledkem je pak buď zmenšení nebo zvětšení velikosti potomstva. Výběr extrémně malých jedinců však s sebou nese určité nebezpečí. Existuje totiž genetická závislost nejen mezi velikostí těla a hmotností, ale i mezi velikostí těla a hmotností a četnosti vrhu. Jakmile se plemeno zmenší, zmenší se i četnost vrhu, a tím se sníží i selekční pokrok. Problémy s reprodukcí jsou u miniaturních plemen dostatečně známy. Příroda se tak brání proti tomu, co je pro přežití druhu nežádoucí.
